středa 29. února 2012

Kam s ním?

Probudil jsem se a najednou mi tady leží v pokoji. Musím s ním něco vymyslet, než to tu začne smrdět a sousedi budou mít podezření. Musím rychle vymyslet nějakou nenápadnou skrýš, jak se ho zbavit. Nenapadá mě nic. Vy o něčem víte? Jestli ano, sem s tím nápadem kam s ním. Počkat! Mám zahradu. Zakopu ho tam. Mám ho předtím obalit do prostěradla nebo do igelitu? Asi ho nechám obnaženého, stejně se v té hlíně pěkně rozloží. Ale néé. Nemůžu ho zapokopat na zahradě. Je zima a půda je tvrdá jako ocel. Trvalo by mi věčnost vykopat díru v jeho rozměrech. Hodím ho do felicie a odvezu někam do hor. Musím si ale dát pozor na sousedy. Pokud mě s ním uvidí, tak budou mít pochybnosti o mé serióznosti. No ale, kam do hor? Někde ho zakopat, nebo jen pohodit jak vysloužilý kus hadru? To bych ale já měl pochyby o své serióznosti. No nic, rozhodl jsem se zavolat na policii, ti už si s tělem mého bratra poradí.

Tento naprosto zbytečný text je věnován lidem, kteří zemřeli ve dvaceti sedmi letech a nebyli zbyteční. 27 club

neděle 18. prosince 2011

Vzdávám hold Pane Prezidente. A co na to sociální sítě?

Václav Havel byl jeden z největších Čechů naši moderní historie. V tomto příspěvku se nebudu zabývat tím, jak velký muž Pan Havel byl a co dokázal. To snad všichni ví a rekapitulaci jeho života přenechám nějakému renomovanému novináři, který se ohlédne za Havlovým životem se stejnou velkolepostí jako jeho život samotný.

 No kdo může o sobě z Čechů prohlásit, že když zemře, bude plnit titulní stránky zpravodajských serverů jako je CNN nebo BBC? A co Twitter? Naše malá zemička se dostala do Twitter Trends, což je za normální situace nemožné.

Je dosti zajímavé sledovat dění na sociálních sítích při takových událostech. Hodně lidí napíše R.I.P. Další jim zase oponují, že je pohltilo Facebookovské šílenství jako v případě smrti hokejistů. Nutno podotknout, že u hokejistů opravdu o nepodložené šílenství šlo. Tentokrát nám zemřel člověk, který nám všem do jisté míry změnil životy. Proto vůbec nejsem proti vyjádření soucitu na sociálních sítích, spíše jsem proti těm lidem, kteří prohlašují výroky typu "Vzpomněli jste si na něj, až když zemřel že?" atp.

Proto prosím, pokud nechcete vyjádřit soucit přes sociální sítě, tak nekomentujte ty, co ten soucit vyjádřili. Zapalte svíčku pro Pana Havla a vzpomínejte z úžasem, co tento Čech udělal pro naše životy, aby byly lepší.

Na závěr přidám jeden šokující obrázek. Na Facebooku zadejte do vyhledávání rip václav havel:




pátek 16. prosince 2011

Novinářské přehmaty

Novinařina je poměrně složité řemeslo. Pracujete pod velkým tlakem a často ve stresu. Z toho důvodu může dojít k občasným přehmatům, nechtěným překlepům a někdy dokonce v nejhorším případě k novinářským kachnám. Pokud člověk píše v tištěném médiu, je to o to horší.

Ovšem i na internetu se objevují poměrně solidní novinářské chyby. A co víc, jsou dosud neodstraněny, i když jsou v elektronické podobě, kde je možno chybu opravit během pár vteřin. Na tomto blogu, který píše Daniel Dočekal, jsou vidět vtipné příspěvky našich novinářských "elit". Abych nezapomněl, uvedu zdroj: http://hrichyzurnalistiky.blogspot.com/


Lidé jsou líní pořádně číst a tak se většina dívá spíše na obrázky než na titulku. V tomto případě je ilustrační obrázek zvolen poněkud nešťastně. Nevím proč tam dali naprosto jinou rasu psa, než o které se mluví v článku. Jsem si jist, že ve fotobankách, které tyto noviny používají se najdou fotky vlčáků. Dále by měl autor, v tomto případě ČTK, upřesnit kdo je mimo ohrožení života. Vlčák nebo dvouletý chlapec?

Opět poněkud nevhodně zvolený titulek. Nutno však podotknout, že byla sjednána náprava a titulek je dnes opraven do správné podoby - tedy V centru Prahy hořel dům. Hrozilo, že se požár rozšíří.


ČTK opět perlí a zase zvolila nevhodný titulek. Jasně, chlapík spadl do kolejiště. Ale proč by zrovna toho chlapíka měl nahradit autobus? Lidský život neživými věcmi nenahradíme, ale ČTK se o to pokusila. Titulek by správně měl vypadat takhle - Na trase C spadl člověk do kolejiště metra. Zastavené metro nahradí autobusy - nebo nějak podobně.
Tento titulek stále visí na Auktuálně.cz. Z titulku se dozvíme, že Evropě hrozí zničení zemětřesením a že nám tedy zničí Fukušimu. Smysl článku tkví v tom, že jadernou elektrárnu Fukušima nezničila vlna tsunami, nýbrž zemětřesení. Něco podobného mělo být obsaženo v titulku.

pátek 9. prosince 2011

Jsou blogeři novináři? Soud rozhodl

Internetem, tedy hlavně tím blogerským internetem, proběhla bleskově zpráva o soudu, který měl rozhodnout, zda blogeři jsou novináři. Celý tento proces spustila jedna Američanka, která byla obviněna z porušení zákona kvůli svému příspěvku na blogu. Jednalo se obvinění typu šíření pomluvy nebo něčeho takového.

Dostala pokutu 2.5$ milionu protože její případ má sloužit jako exemplární. Američanka napsala do svého blogu (nutno podotknout poměrně vlivného blogu) velice kritický pohled na jednu americkou společnost. Příspěvek se také týkal ředitele této společnosti, kterého si také vychutnala. Ten poté podal na ženu trestní oznámení.

Jde o to, že pokud by tato žena měla status novináře, tak by vůbec k žádnému soudu nedošlo. U soudu se v podstatě neřešilo to, zda ten příspěvek mohl společnost poškodit či nikoliv, ale o to, zda tato žena mohla na internet vypustit tak silnou kritiku. Novináři jsou pod jakousi protekcí, kdy můžou vlastně napsat cokoliv (samozřejmě v rámci slušnosti, mezích zákona a v mezích morálních hranic) a nemůžou být za to trestáni. Žena nebyla svázána s žádným registrovaným médiem, takže neměla status novináře. Blogeři tedy nejsou novináři!

Co tedy z tohoto exemplárního případu vyplývá? Pro psaní a zveřejňování názorů jsou dány určité meze, které by nikdo neměl překročit. Ovšem novináři (ne blogeři!) mají ty meze posunuty. Jak daleko nevím, třeba se to dozvíme u dalšího   soudu.

neděle 4. prosince 2011

Google nemá nápady a kopíruje

Google je skvělá společnost. Nabízí výborné služby, které každodenně využívám a jsem s nimi maximálně spokojen. Nehodlám s tím přestat. Ale Google je typický jednou věcí, které jsem si všiml nedávno i když byla všem na očích už pěknou řádku let.

Jde o to, že kopíruje úspěšné služby. Nutno podotknout, že je kompletně zkopíruje a ještě k nim přidá další funkce, které tu danou službu posunou dál a vylepší ji. Google chce zřejmě vytvořit vlastní internet. V některých oblastech se mu to daří ale v některých ne. Hlavně bojuje s nezájmem uživatelů a to i tehdy, když je zkopírovaná služba očividně lepší, než služba původní.

Tohoto jevu jsem si všiml při čtení nedávných článků, které informovaly o zrušení některých služeb Googlu. Jedná se například o Google Knol či Google Buzz. Google Knol je v podstatě kopie Wikipedie. Knol byl zrušen samozřejmě z důvodu nezájmu uživatelů internetu. Nepotřebujeme přece masově přecházet z fungující Wikipedie. Stejný důvod zrušení je i v případě Google Buzz, kterým Google chtěl napodobit úspěšný Twitter. Prostě nepřetáhl k sobě lidi z Twitteru.

Facebook známe všichni, známe i Google+. Je to prostě Googlovská mutace Facebooku. Google+ se bohužel také potýká s jistým nezájmem uživatelů, i když dle mého názoru je Google+ řádově lepší a vyspělejší sociální síť než Facebook. Vlastně role Facebooku a Google+ se v poslední době trochu obrátily. Google+ převzal základní myšlenku sociální sítě a udělal z ní skvělou soc. síť. Přidal spousty výborných funkcí, které se pak začaly objevovat na Facebooku. Facebook jednoduše tyto funkce okopíroval od Google+ a těmito "novými" funkcemi  ještě více potvrdil, že je jedničkou mezi sociálními sítěmi.

Lze tedy jen konstatovat, že Google postrádá nápady. Jedním z hlavních prvků úspěchu je rychlost a originalita s jakou daná služba příjde na trh. Tyto dvě zásadní věci Googlu chybí a proto musí pak zpětně rušit některé služby, do kterých investoval.

pátek 2. prosince 2011

Pohled na noviny České slovo po mnichovské smlouvě

Čtvrtek 29. září 1938
K mým povinnostem posledních týdnů a dnů patřilo sepsání několikastránkového spisu o jakýchkoliv novinách z roku 1938. Lépe řečeno, musel jsem napsat seminární práci o novinách před válkou, a to protože studuji mediální obor. Rád bych se s vámi podělil o to, co jsem se dozvěděl.

Zašel jsem tedy do archivu města Ostravy, kde měli poměrně velký výběr novin tohoto datování. V podstatě náhodně jsem si vybral noviny s názvem České slovo, avšak nevěděl jsem o tomto titulu zhola nic.

Později jsem se dozvěděl, že noviny České slovo byly jedny z nejčtenějších novin za první republiky. Vydávalo je vydavatelství Melantrich, sídlící na pražském Václavském náměstí. V budově, kde Melantrich sídlil byla také tiskárna, která byla na svou dobu sofistikovaná a asi jedna z nejmodernějších ve střední Evropě.

Úterý 4. října 1938
Noviny vycházely denně, většinou o dvou listech. Rozdílné byly pouze "speciální" vydání, což bylo nedělní a pondělní vydání. Pondělní vydání se zaměřovalo na sportovní zprávy. Nedělní vydání bylo odlehčenější, psalo se až mírně bulvárně. Objevovaly se také články o zajímavostech ze světa. Součástí nedělníku byl román na pokračování.

Já si vybral vydání jednoho týdne, týdne po mnichovské dohodě. Určitě si dokážete překvapit, jaká nálada tehdy v Československu vládla a tomu odpovídala i nálada v novinách. Redaktoři podporovali vlastnenectví a snažili se jakkoliv přes deník České slovo zvednou sebevědomí. Zajímavé bylo, že se už redaktoři zřejmě ze strachu z nacistů nepodepisovali pod svými články.

 V článku můžete vidět ukázky titulních stran Českého slova. Z titulků si můžete udělat obrázek, jaká byla všeobecná nálada.

Pokud by jste se chtěli podívat na celý týden v novinách po mnichovské dohodě, můžete si stáhnout fotky zde:
 http://www.uloz.to/11477764/ceske-slovo-rar


neděle 27. listopadu 2011

Nebezpečí originálních reklamních kampaní

Reklamy jsou nudné, otravné a snažíme se jim vyhýbat. V televizi kvůli nim přepínáme na konkurenční kanály, kde stejně chytneme další reklamy, a na počítači si necháme reklamy skrýt speciálními doplňky pro prohlížeč. Nutno však podotknout, že ne všechny reklamy jsou takové, které stojí za přehlédnutí. Objevují se i reklamy zajímavé, neobyčejné a s příběhem které však nakonec lákají na obyčejný produkt, který si pravděpodobně nikdy nekoupíme. 

K napsání tohoto příspěvku mě inspirovaly dva příběhy. Jeden z reklamní branže a druhý nikoliv, jenže si tak trochu vyměnili role. 

První, o čem budu hovořit, je SuperVáclav. Přišel na scénu zčista jasna. Takového superhrdinu Češi potřebovali. Potřebovali se o kom bavit v hospodách, školách a hlavně na sociálních sítích. SuperVáclav trestal neposlušné pejskaře, kuřáky na zastávkách, lidi močící na veřejnosti...Jak už to bývá, všimla si ho média. A to bylo přesně to, co on chtěl. Zvedl se ještě větší zájem lidí, začali ho obdivovat a podporovat hlavně na sociálních sítích. Jeho na fanouškovská základna na Facebooku rostla bleskovým tempem. 

Jednoho dne však přišla obrovská rána pro jeho obdivovatele. Ze SuperVáclava se vyklubala reklamní kampaň jednoho nejmenovaného webového hostingu. Začala druhá část plánované kampaně. Lidi opět začali diskutovat o SuperVáclavovi na sociálních sítích, ale tentokrát se zmínkou o hostingu, na který byla zamířena tato kampaň. Ta reklamní agentura co připravila tuto kampaň měla opravdu originální účinný nápad. Ale není tohle už trochu příliš? 

Druhý případ o kterém budu psát, je ukradení kola v jedné z pražských sportovních prodejen. Lupiče zachytila bezpečnostní kamera a majitelé obchodu umístili foto lupiče na sociální síť Facebook. Fan stránka tohoto obchodu měla pouze cca 500 fanoušků, ale díky sdílení se foto lupiče dostalo k tisícům uživatelů Facebooku. Lupič byl nakonec díky Facebooku dopaden. 

Ještě před celým rozuzlením celého případu, se objevily spekulace, že ukradení kola je vymyšlené a celá ta věc s lupičem je jen další z virálních kampaní. Nutno podotknout, byla by to velice úspěšná kampaň, protože obrázek lupiče respektive název obchodu se dostal k tisícům uživatelů soc. sítě. Dokonce majitel obchodu médiím sdělil, že mu volalo několik zástupců reklamních agentur a ptali se ho, která agentura jim připravila takovouto reklamní kampaň.

Jsou virální kampaně to pravé ořechové? Jsou, ale musí mít stanovené hranice. Člověk na první pohled musí rozlišit, zda jde o reklamu nebo o realitu. Lidé jsou pak zmatení a neví čemu věřit a čemu ne. Nemám nic proti originální reklamě, rád se na takovou reklamu podívám nebo kliknu si na ni, ale jak už jsem napsal, musím na první pohled poznat, že je to reklama.